Nechápu. Nechápu Kyjev, Kreml, Brusel i Bílý dům

Nechápu. Nechápu vnitřní logiku postupu Kyjeva, jmenovitě a v první řadě ukrajinského prezidenta Porošenka, vůči těm oblastem Ukrajiny, v nichž dnes neutichá ozbrojená rebelie vůči centrální vládě. Samozřejmě, jsou zde slova o vměšování se do boje vnějších aktérů, v první řadě Ruska, jsou zde slova o skrytých ekonomických zájmech některých ukrajinských mocichtivých boháčů, ale já se ptám na to, co vlastně prezident Porošenko říká samotným obyvatelům Doněcké a Luhanské oblasti.

Chce je přesvědčit tím, že jsou to Ukrajinci a tedy by měli držet s Ukrajinou proti Rusku? Ale tím je přece může přesvědčovat pouze člověk nechápající vlastní podstatu konfliktu, která může unikat snad jen neznalým novinářům z ciziny. Podstata věci zde nikdy nespočívala v národnosti. Řada představitelů Kyjevské vlády je ruské národnosti. Řada etnických Ukrajinců naopak nemůže tamní dnešní vládu ani cítit a není málo ani takových, kteří přes svou ukrajinskou národnost chtějí zpět do Ruska. Ten konflikt nemá ostrý národnostní či snad jazykový základ, to je jen propagandistická rétorika snadno vyvratitelná tím, že po obě strany fronty se nachází ruský i ukrajinský mluvící ozbrojenci.

Ne, ten konflikt je především politický, společenský a kulturní. Dělící linii je to, že v očích jedněch je vláda v Kyjevě nacistickou bandou pučistů, která nechala upálit své odpůrce v Oděse a jejíž dělostřelectvo dnes ostřeluje Doněck a pro druhou stranu konfliktu jsou rebelové kriminálníky, teroristy, bolševiky a agenty a vojáky Putina, kteří se nezastaví, než spolknou celou evropskou Ukrajinu do nového SSSR.

A právě protože jde o politický souboj - souboj o srdce místních - nesmí se slova centrální vlády rozcházet s činy. Nelze během volební kampaně slibovat mír a hned po zvolení vést válku. Nelze na počátku ledna slibovat vojenské rozdrcení separatistů a následně pod tlakem kolapsu vlastní armády prosit o mír. Nelze prohlašovat Rusko za vojenského agresora a zároveň ho prosít o levnější plyn, nelze prohlašovat rebely za hrstku teroristů bez podpory místních a zároveň se těm místním veřejně jménem zbytku země posmívat, že se oproti ostatním ocitli ve stavu humanitární katastrofy. Nelze prohlašovat obyvatele separatistických republik za občany Ukrajiny nadále žijící na území Ukrajiny a zároveň jim odmítat platit platy a dávky. Nelze mluvit o demokracii a zatýkat u toho proruské novináře, nelze vést válku bez vyhlášení válečného stavu, nelze mluvit o protikorupční politice a nezatknout jediného významného korupčníka a nelze mluvit o bojí s oligarchy a být u toho oligarchou. Bude-li si Kyjev sám takto nadále protiřečit, nebudou mu vlastní občané věřit.

Vyčítám toto jen panu prezidentovi Porošenkovi? Kdepak, je to mnohem širší problém, který se zdaleka netýká pouze Kyjeva. Jde jen o to, že Porošenko je prezidentem zvoleným již v průběhu války, zvolený se slovy o míru, stabilitě a jednotě na ústech, je to člověk, který prohlašuje Doněckou a Luhanskou oblast za součást Ukrajiny a tedy na sebe sám bere hlavní odpovědnost za situaci na místě.

Konflikt na Ukrajině je celkově sérii nelogických, iracionálních, neobhájitelných kroků ze strany všech státníků, Janukovičem a Bruselem počínaje, Kremlem, Washingtonem a Porošenkem konče. Tedy abych byl přesný, jsou to neospravedlnitelné kroky pouze tehdy, soudíme-li je z hlediska zájmů občanů oné nebohé země, z hlediska ukončení krveprolití a zachování míru v Evropě. Jaké jsou skutečné, nikoliv deklarované cíle některých, ne-li všech výše zmíněných aktérů, to je již zcela jiná debata. Debata, v průběhu které tam denně hynou desítky, ne-li stovky civilistů a v průběhu které se ta válka může rozhořet tak, jak si to dnes ještě sotva umíme představit.